Pokud budete studovat v Oxfordu, možná budete přemýšlet, co dělat v létě. Třeba vám právě v tu chvíli na školní email přijde zpráva, že Oxford Policy Management, konzultační společnost, která sídlí v Oxfordu a radí vládám v rozvojových zemích, hledá konzultanta pro evaluaci sociálních dávek v Lesothu. Podíváte se na wikipedii, ověříte, že tato země skutečně existuje a přihlásíte se do výběrového řízení.
Možná najednou zjistíte, že se na konci června ve vlněném svetru třesete zimou a pozorujete, jak kolem vás prochází usměvaví vesničané zachumlaní do těžkých dek, na hlavách kulichy a na nich sem tam podivný slaměný klobouk ve tvaru kopce se skálou na vrcholu. První z nich vás pozve domů. Budete poslouchat vašeho lesotského kolegu, jak s vesničanem podle dotazníku vede rozhovor. Ve volných chvílích budete chybějícím stropem pozorovat konstrukci střechy.
Třeba vás u toho napadne, že jste na nejlepším poznávacím zájezdu na světě. Na rozdíl od normálních turistů nejenže vidíte, jak vesničané žijí, ale dozvídáte se také, čím se živí, kolikrát byli v posledním roce nemocní, jestli jim příbuzní z jihoafrické republiky posílají nějaké peníze, kolik let chodili do školy, kolik vážilo jejich mimino při narození a kolik spotřebovali v posledním týdnu slunečnicového oleje. A na rozdíl od výzkumníků za monitory počítačů v Ženevě a v New Yorku si za statistikami umíte představit skutečně tváře.
Lesotská vláda dumala, jak by mohla pomoci chudým rodinám s dětmi, které nemají dost peněz na obživu. Přišla na to, že by jim mohla – teď to přijde! – dát peníze. Vaším úkolem bude zeptat se dvou a půl tisíce lidí, jak žijí, porovnat odpovědi těch, kteří peníze dostávají a těch, kteří ne, a zodpovědět řadu otázek. Za co peníze utrácí? Chodí děti díky penězům častěji do školy? Chodí tam v nových botech? Usínají s plnějším žaludkem? Můžou si k jídelníčku rozvařená kukuřice sedmkrát týdně jednou za čas přikousnout hlávku zelí? Jsou zdravější?
Čeká na vás spousta práce. Naštěstí na ni nebudete sami. Bude s vámi pracovat třicet dva mladých místních vysokoškoláků, kteří budou s dotazníky navštěvovat vesnici za vesnici a dům za domem, někdy i dva týdny bez dne volna. V horských oblastech budou vstávat ve čtyři, aby mohli dvě hodiny jet džípem, další tři hodiny pěšky šlapat do kopce, na který už ani Toyota nestačí, a v půli dopoledne začít s rozhovory.
V hlavním městě budete mít dalších dvanáct kolegů, kteří budou dotazníky přepisovat do počítače. 2500 domácností krát čtyřicet stránek krát pět řádků krát deset otázek. To celé pro jistotu dvakrát. Bratru 10 milionů datových buněk a na vás bude ujistit se, že jsou všechny správně, jelikož tomu údajně velíte.
Hrozí, že budete pracovat nejvíc v životě, a stejně budete neustále mít pocit, že všichni kolem vás pracují tvrději – dotazovači v terénu, přepisovači v kanceláři, konzultanti z vaší firmy, taxikář, který vás vozí z práce a který má jeden den volna do měsíce. O půlnoci zaklapnete laptop, vypnete elektrický přímotop, a dříve než se ve vlněném spodním prádle a zachumlaní do elektrické deky propadnete do mdlob, vzpomenete si na rozšířený názor, že Afričani jsou líní. Až ho příště uslyšíte, někdo to odnese...
Možná se další den pohádáte s kolegou. Proč tvrdí, že koukáte na sever, když máte před sebou slunko a každé malé dítě ví, že slunko je v poledne na jihu? Začne vám docházet, že není... Uvědomíte si, že jste se dostali na divné místo. Vlaštovky na zimu odlétají do teplých krajů na sever. Sníh se drží nejdéle chladných jižních svazích. A mrazí vás v kostech, když fouká ledový vítr Jižák.
Možná si jednu sobotu přece jen vezmete volno. Na letišti vyzvednete kamaráda, který za vámi přiletěl několikaletou linkou Desná – Balliol College – McKinsey – Johannesburg – Maseru a zamíříte do hor. V nejvyšším sedle vám možná nebude chtít naskočit džíp a ve snaze ho rozdýchat to vezmete špicí přímo na nejvyšší kámen v dohledu. Třeba si pro zbytek života budete chtít vtlouct do hlavy pravidlo číslo jedna pro chvíle, kdy jste průšvihu: HLAVNĚ VE SNAZE HO VYŘEŠIT NEZPŮSOBIT JEŠTĚ VĚTŠÍ. Třeba kolem vás projede džíp silničářů vedených bílým Jihoafričanem a zrovna když se ponoříte do úvah o sobeckých a neochotných bílých Jihoafričanech, džíp se vrátí a muž vám opraví auto a sjede z kamene. O hodinu později už v malebné horské chatě budete srkat Earl Grey a těšit se, že další den vyzkoušíte Maletsunyane Abseil. Nebudete vědět, co to je – jen tušit, že to zahrnuje lana a vodopád a že je to nejvyšší na světě.
Další den, zatímco na severovýchodě slunko bude vycházet nad vysušenou zimní krajinou, pojedete na koňských hřbetech po údolní planině a budete si prohlížet okolní hory a přemýšlet, kde asi je ten vodopád. Pak se země otevře a vy se podíváte pod sebe. Za chvíli budete viset na laně a pro posílení morálky si zpívat s Vladimirem Vysockým a Jarkem Nohavicou
Myslel sis přítel můj a teď
ryba rak nebo tak či tak
odpověď bys rád chtěl znát
můžeš-li na něj dát
s sebou do hor ho vem a jdem
vzhůru po boku bok co krok
lanem svým s ním se svaž ať znáš
s kým čest máš s kým čest máš
O chvíli později, kamarád 100 metrů nad vámi a zasněžený kámen sto metrů pod vámi, už jen s Nohavicou
Kam jsme se poděli, kam jsme se poděli, kde je ti konec můj jediný příteli?
A o dalších padesát metrů níž, jak se přiblížíte vodopádu, volně přejdete na
Prší prší, jen se leje.
Jak vám vodopád bude cákat na hlavu proudy vody, možná vás se vám hlavou mihne otázka
CO SE VÁM STANE DÁL?
To už vám neřeknu. Vyzkoušejte sami. Jen ještě dodám, že kdyby jste pod vodopádem potkali tři turisty, kteří vám začnou chválit české strojírenství, načež ten třetí vzadu zamává kalašnikovem a toho prvního vepředu představí jako lesotského ministra obchodu, nedivte se. Když studujete v Oxfordu a jste na správném mailing listu, může se vám stát skutečně ledacos.
Autor: Matej Bajgar, doktorand ekonómie na Oxforde